Zkušenost odborníka

Začal jsem světelnou terapii propagovat na základě vlastní zkušenosti.

Půjčila mi ji letos v zimě paní doktorka neuroložka, která se předtím dva měsíce "nabíjela světlem", takže ji na měsíc oželela.

Taky k ní přišla přes osobní zkušenost. Dělala svoje PhD v nemocnici za polárním kruhem a pokoušela se o ní deprese. Tak si na radu zkušených místních kolegů koupila přístroj, a bylo po depresi.

Mimochodem, je zajímavé, že lidé žijící v těchto pošmourných končinách jsou na nedostatek světla více adaptovaní. Mají sice vyšší výskyt depresí. A jak známo, severská literatura, divadlo a film vynikají notorickou ponurostí. Všichni ale depresí netrpí. Zatímco přijde-li do té tmy člověk nepřizpůsobený, dostane depresi skoro jistě.

Opačně je to veselejší. V Kalifornii jsem potkal kolegu Angličana, který propagoval tamní světlo, jako by ho sám prodával. Strávil totiž 40 let svého života v deštivé, zamračené severní Anglii, a každou zimu trpěl depresí – tzv. Winter blues. Až si jednou našel práci v Los Angeles – a deprese zmizely, jako když utne. Jeden z mála lidí, kterému se po rodné zemi vůbec nestýská.

Já jsem celý život na sobě s nelibostí pozoroval zpomalení, ospalost a posmutnělou náladu, přicházející s podzimem. Vždycky jsem si přál být medvědem, abych mohl zalézt a probudit se až na jaře.

Jsem dítě léta (narozen v horkém červenci), takže jsem sklony k depresi nikdy netrpěl. Ale ten podzim a zima mi opravdu vadí. Myslím, že to má většina lidí. Nebo jsem víc ovlivňován ročním obdobím, než jiní? Můj syn, narozený v lednu, má rád déšť, zimu a příšeří. Hu! (Taky není zrovna veselá kopa.) V létě mě těší sedět přes noc u počítače. A taky jít někdy v noci ven, sedět ve vinárničce pod širým nebem do ranních hodin...

Když léto skončí a začnou plískanice, nejraději bych nevytáhl paty z domu. A večer usínám. Ono to je vlastně přirozené. Pravděpodobné vysvětlení podzimní a zimní únavy a ospalosti je v našich biorytmech. Přes zimu příroda odpočívá, a ovšem i ta příroda, kterou jsme my. V dobách, kdy sytost či hlad velmi závisely na roční době, příroda nenápadně posunovala dělání dětí tak, aby se rodily v období světla a tepla, růstu a úrody. Ve společnosti hojnosti už na tom tak nezáleží, a tak děláme děti celý rok – ale přece jenom tak, že jich rodí méně v zimě.

Ovšem střídání naší nálady s roční dobou se vůbec nesnáší se současnou ekonomikou. Produkovat se musí za každého počasí. Když se ještě někdo navíc stane workholikem, pochopitelně nad pod/zimním zpomalením prská. Jenže mu to není nic platné. Ledaže…

Ledaže si udělá léto v zimě. Kalifornii v Praze… Na ten měsíc, kdy elektrické sluníčko zářilo vedle mého počítače, jsem nezapomněl. Žádná ospalost přes den. Psalo mi to rychle – světlo mě zrychlovalo, jako by nebyla zima a venku tma. Vydržel jsem dělat bez přestávky déle, než bych čekal. A hlavně mi bylo pořád tak nějak radostně, optimisticky – jako v létě.

Tak jsem se začal těšit na tento podzim, že si pořídím vlastní léto v zimě. Teď mi svítí vedle počítače, je 10 večer a já mám pořád chuť něco dělat. Těším se, že letošní zima bude úplně jiná, a další napořád.

Tak jednoduché! Přitom jsem samozřejmě o světelné terapii věděl z doslechu a literatury. Ale nevyzkoušel… Děkuji, paní doktorko!

PhDr.  Jiří Tyl, klinický psycholog

Provozovatel

EEG Biofeedback
Psychologické centrum a institut

Náměstí Interbrigády 4
Praha 6
160 00

© Powered by W-System Studio s.r.o. 2013